Štrkovisko Rusovce

Amonné ionty

Samotné amonné ionty nejsou tak jedovaté, ale část z nich se podle pH a teploty mění na amoniak (NH₃), který poškozuje žábry a stresuje ryby. Čím vyšší pH a teplota, tím více amoniaku (Emerson a kol. 1975). Zrušená směrnice 2006/44/ES uváděla jako vodítko nejvýše 0,04 mg/l amonných iontů pro lososovité vody a 0,2 mg/l pro kaprovité.

Dusitany

Dusitany jsou pro ryby jedovaté: přes žábry se dostanou do krve a přemění hemoglobin na methemoglobin, který kyslík nepřenáší, takže se ryby „dusí“ i v okysličené vodě. Nejcitlivější jsou lososovité ryby; chloridy ve vodě toxicitu snižují (Lewis a Morris 1986). Směrnice 2006/44/ES uváděla vodítko 0,01 mg/l pro lososovité vody.

Dusičnany

Dospělým rybám dusičnany neškodí hned, ale živí řasy a rostliny, a tak přispívají k přehnojení a nočním propadům kyslíku. Pro citlivé vodní živočichy (lososovité ryby, obojživelníky, některé bezobratlé) doporučují Camargo a kol. (2005) držet dusičnany pod 2 mg dusíku na litr, což je asi 9 mg/l dusičnanů.

Kyslík

Ryby, zejména lososovité, potřebují hodně kyslíku. Směrnice 2006/44/ES uváděla pro lososovité vody vodítko 9 mg/l (alespoň v polovině měření) a nikdy méně než 7 mg/l. Podzemní voda z hlubších vrstev ho mívá méně; v toku se pak dosytí kyslíkem až po vývěru na povrch.

Teplota vody

Podzemní voda má během roku téměř stálou teplotu. Přítok z pramenů proto může v létě tok ochlazovat a v zimě oteplovat, a takové úseky bývají útočištěm pro chladnomilné ryby (Hayashi a Rosenberry 2002).

pH

Ryby snášejí pH přibližně od 6 do 9 (směrnice 2006/44/ES). Mimo tento rozsah se poškozují žábry a mění se jedovatost amoniaku a kovů.

Tvrdost vody

Tvrdší voda (více vápníku a hořčíku) je pro ryby příznivější: vápník chrání žábry a snižuje toxicitu kovů, například mědi a zinku (Pagenkopf 1983), a drží stabilní pH. Měkká voda je citlivější na kovy i na okyselení.

Železo

Železo je v podzemní vodě z hloubky rozpuštěné. Když voda vyjde na vzduch, oxiduje a vysráží se jako hnědé vločky, které zalepují žábry, pokrývají štěrk s jikrami a bezobratlými a ničí úkryty (Vuori 1995).

Mangan

Mangan je v hlubší podzemní vodě přirozený. Pro ryby bývá méně významný než železo, norma platí hlavně kvůli chuti a barvě pitné vody.

Chloridy

Chloridy pocházejí z posypové soli, hnojiv a odpadu. Americká agentura EPA (1988) určila pro dlouhodobou ochranu vodních živočichů 230 mg/l a pro krátkodobou 860 mg/l.

Sírany

Sírany jsou v podzemní vodě běžné, pocházejí z hornin (například sádrovce), z hnojiv i z dolů. Spolu s chloridy zvyšují mineralizaci vody; norma 250 mg/l je určena pro pitnou vodu.

Vodivost

Vodivost ukazuje celkové množství rozpuštěných solí. Vyšší hodnota je v podzemní vodě často přirozená (vápence, sádrovec), ale prudké zvýšení v toku ukazuje na přítok solí ze silnic, dolů nebo odpadu.

Kovy a polokovy

Měď, zinek, nikl, kadmium a rtuť jsou pro ryby jedovaté už při nízkých koncentracích, v měkké vodě více než v tvrdé (Pagenkopf 1983). Norma pro podzemní vodu je určena pro pitnou vodu, ne pro ryby.

Pesticidy

Pesticidy se dostávají do podzemní vody z polí. Norma 0,1 µg/l na jednu látku (0,5 µg/l celkem) je norma pro pitnou vodu a je velmi přísná; ryby poškozuje obvykle až mnohem vyšší koncentrace. Hodnota hlavně ukazuje, jak moc je okolí zatíženo zemědělstvím.

PFAS („věčné chemikálie“)

PFAS jsou „věčné chemikálie“: nerozkládají se a hromadí se v tkáních ryb a dalších živočichů (Giesy a Kannan 2001). Norma 0,1 µg/l (součet 20 látek) je určena pro pitnou vodu.

Rozpouštědla a benzen

Chlorovaná rozpouštědla (například tetrachlorethen) a benzen pocházejí z průmyslu, čistíren a čerpacích stanic. Jsou jedovaté a v podzemní vodě se rozkládají pomalu.

PAU (spalování, ropné látky)

PAU vznikají při spalování a únících ropných látek. Norma pro benzo(a)pyren (0,01 µg/l) je pro pitnou vodu velmi přísná, protože jde o karcinogen.

Zdroje

1. Camargo, J. A., Alonso, Á., Salamanca, A. (2005): Nitrate toxicity to aquatic animals: a review with new data for freshwater invertebrates. Chemosphere 58, 1255–1267.
2. Lewis, W. M., Morris, D. P. (1986): Toxicity of nitrite to fish: a review. Transactions of the American Fisheries Society 115, 183–195.
3. Emerson, K., Russo, R. C., Lund, R. E., Thurston, R. V. (1975): Aqueous ammonia equilibrium calculations: effect of pH and temperature. Journal of the Fisheries Research Board of Canada 32, 2379–2383.
4. Směrnice 2006/44/ES o kvalitě sladkých vod, které vyžadují ochranu nebo zlepšení pro podporu života ryb (zrušena v roce 2013; její hodnoty zde uvádíme jen jako odborné vodítko).
5. Vuori, K.-M. (1995): Direct and indirect effects of iron on river ecosystems. Annales Zoologici Fennici 32, 317–329.
6. Pagenkopf, G. K. (1983): Gill surface interaction model for trace-metal toxicity to fishes: role of complexation, pH, and water hardness. Environmental Science & Technology 17, 342–347.
7. U.S. EPA (1988): Ambient Water Quality Criteria for Chloride. EPA 440/5-88-001.
8. Hayashi, M., Rosenberry, D. O. (2002): Effects of ground water exchange on the hydrology and ecology of surface water. Ground Water 40, 309–316.
9. Giesy, J. P., Kannan, K. (2001): Global distribution of perfluorooctane sulfonate in wildlife. Environmental Science & Technology 35, 1339–1342.